Nejstarší písemné prameny, které osvětlují širší oblast dnešního Tuzi, pocházejí ze zlatého věku srbské středověké gramotnosti. Toponymie a rané formy organizace této oblasti jsou zmíněny již v roce 1222 v listině krále Štěpána Prvokorunovaného klášteru v Žiči. O sto padesát let později, ve slavném decaniském chrysovulje krále Stefana z Decani z roku 1330, je katun Lješ Tuzi výslovně zaznamenán, což je neocenitelným svědectvím o této oblasti jako součásti širšího arbanského dobytka a kmenové oblasti. Během středověku byla sociální dynamika této oblasti zcela podřízena katunům a raným kmenovým systémům. Komunity měly kočovný a polokočovný charakter, sezónně se pohybovaly mezi bohatými pastvinami plání během zimy a horskými oblastmi Malézie v letních měsících. Život probíhal v rozptýlených, otevřených venkovských osadách a dočasných katunech, bez nutnosti stavět trvalé městské hradby nebo městské opevnění přímo v osadách. Po pádu Skadru a širší oblasti pod osmanskou nadvládu na konci 15. století nabyla tato kontinuita života novou správní podobu. V rozsáhlém osmanském defteru (sčítání) z roku 1485 jsou přesně zaznamenány domácnosti a trvalá sídla v této oblasti, což dokazuje, že změna říše nepřerušila nit osídlení v této úrodné a strategicky důležité oblasti.
Osmanská éra: Rozvoj otevřených obchodních osad a vzestup vojenských opevnění Během dlouhého období osmanské nadvlády se obytné, řemeslné a obchodní jádro Tuzi rozvíjelo v nížinách jako otevřené osídlení, hluboce zakořeněné v tradičním kmenovém rozdělení Malajsie. Nicméně vzhledem k výjimečnému geopolitickému významu této pohraniční oblasti založili Osmané svou obrannou strategii na kontrole okolních výšin. Přímo nad samotnou osadou byla na kopci Dečić postavena mocná vojenská pevnost, která se svou posádkou ovládala celou tuto část Zeta nížiny a sehrála klíčovou roli v pozdějších historických konfliktech (například v povstání v Malisoru v roce 1911). Zatímco vojenský život byl izolovaný na opevněných vyvýšeninách jako Dečić a nedaleký Šipčanik, v samotném údolí a na mírných svazích vznikl specifický typ balkánsko-orientálního otevřeného osídlení. Místo městských hradeb byla krajina Tuzi definována následujícími: Rozvinul obchodní cesty s cestními hany, které spojovaly Podgorici a Skadar, Monumentální sakrální stavby (katolické kostely, pravoslavné kostely a mešity), které se stávají centry gramotnosti a shromažďování, Tradiční rodinné domy a věže postavené z místního vyřezávaného kamene, upravené jak pro bydlení, tak pro obranu, Vznik místních trhů, které se staly místy ekonomické výměny mezi kopci a pláněmi. Toto období přineslo intenzivní pronikání kultur, jazyků a náboženství, které formovalo Malajsii v jednotný antropogeografický celek. Moderní doba: Vzestup a transformace v městské centrum Moderní rozvoj Tuzi získal silný impuls během 20. století, kdy se osada díky své poloze na mezinárodní hlavní a železniční trase mezi Podgoricou a Shkodrou profilovala jako klíčové ekonomické a administrativní centrum této části Černé Hory. Historický zlom v moderní historii města nastal v roce 2018, kdy Tuzi získalo status samostatné obce, čímž dokompletovalo jejich staletou územní a sociální identitu. S získáním statusu městského centra byl zahájen intenzivní proces urbanizace. Byly postaveny moderní veřejné instituce, vzdělávací centra, kulturní zařízení a moderní infrastruktura. Přesto se architektům moderního Tuzi podařilo najít rovnováhu: navzdory městskému rozvoji si město udrželo silné spojení se svou tradiční atmosférou, vyhýbalo se agresivní industrializaci a zachovalo si kouzlo otevřeného, pohostinného a zeleného rovinného centra. Antropologický a archeologický podklad: Malësia jako živé muzeum tradice Kulturní kód Tuzi a širšího regionu Malesia je hluboce zakořeněn v staletém dědictví kmenového života, hrdosti horalů a nezlomném spojení s drsným, ale majestátním masivem Prokletije. Tento prostor nepromlčuje skrz chladné zdi opuštěných pevností, ale skrze živou, hmatatelnou tradici, která se předává z generace na generaci. Klíčové prvky kulturní identity jsou: Tradiční kroj: Vedený slavnou Jubletou (Xhubleta) – jedním z nejstarších typů lidových krojů na Balkáně, jejíž ozdoby skrývají starodávné středomořské symboly, Epická a ústní literatura: Bohaté dědictví hrdinských básní, legend a historických příběhů, které jsou dodnes ceněny a připomínány Zvykové právo a etika: Hluboký respekt k slovu (hněv), tradiční pohostinnost a solidarita mezi komunitami. Archeologická naleziště: Vícevrstvé stopy starých venkovských nekropolí, mohyly, náhrobky a raně křesťanské kostely rozeseté po celé Malajsii. Kromě bohatého antropologického dědictví zahrnuje oblast obce také působivé přírodní jednotky, jako je divoký kaňon řeky Cijevna (Cem), horské průsmyky a autentické vesnice, kde je stále rozpoznán původní rytmus života a stará krasová architektura. Závěr Tuzi nevlastní středověké pevnosti ani zachovaná "stará města", ale jejich historický význam spočívá v dlouhé souvislosti života, kulturní rozmanitosti a strategické poloze mezi horou a rovinou. Od středověkých katunů 13. a 14. století, přes osmanské období, až do současnosti je tato oblast nepřetržitě obývána a formována lidskou činností. Proto se dnešní Tuzi nedívá skrze architekturu opevnění, ale skrze vrstvenou historii, kulturní identitu a krajinu, v níž se minulost a přítomnost přirozeně prolínají.